BLOG

Tuhle tradici se mi daří držet – každý rok si písemně zrekapituluji, ohlédnu se, utřídím si myšlenky a pocity.

Zvládnout svoji neposednou mysl není nic jednoduchého. Pořád mě nutí vymýšlet něco nového, začínat od začátku, něco napsat, přepsat, bourat a obnovovat, udělat to intuitivně a potom plánovaně. Zvyknout si na to je těžké dokonce i pro mě samotnou. Mám ráda věci promyšlené do posledního detailu, ale když to jinak nejde, jsem schopná improvizovat.

Konečně jsem našla to správné flow při psaní třetí knihy. Dlouho jsem hledala jazyk, kterým chci mluvit nejen ke svým čtenářům, ale také k sobě.

Bydlet v Zapadákově a budovat tady vlastní byznys není vždycky úplně jednoduché. Začínala jsem s bistrem Fichtl, ještě v podstatě na mateřské. Zhruba ve stejné době jsem se odhodlala napsat knihu Bílý pramen, která vyšla v nakladatelství Argo v roce 2022, po roce následovala Kniha Až ke křížku.

Klára Teršová se narodila v roce 1989 v Aši. Vystudovala politologii na Univerzitě v Hradci Králové a ekonomii na České zemědělské univerzitě. Dva semestry absolvovala ve španělské Salamance a Granadě, jako stážistka působila v Bruselu. Souhra okolností ji zavedla zpátky do Aše. Neutišená situace města v pohraničí ji podnítila k založení neziskové...

Když tak rekapituluji svůj život, mrzké plynutí času, slov, míst a citů, neodbytně se mi navrací jedno konkrétní toponymum. Wunderlich. Magický vrch ve Vernéřově u Aše, na kterém dnes stojí kříž, nedostupný všem cizím duším – neboť pozemek, na němž leží, je v soukromém vlastnictví – duším, které by snad chtěly poznat jeho skutečný význam. Nepoznají...
Bylo to zhruba ve stejné době, kdy se všechno pokazilo i v mém životě. Moje dětství bylo protkané spoustou bolesti, kterou jsem si sama způsobovala tím, že jsem o sobě pochybovala. I když mě pan učitel, maminka nebo prarodiče chválili, pořád něco chybělo. Od doby, co si pamatuju, jsem měla pocit nedostatečnosti. Ať už jsem udělala cokoli, i když se...
Lis 20

Čtu

Ideálně strávený den je den s knihou. Přečtená kniha je něco, co vám nikdo nevezme. Je to tak, kniha je skutečné bohatství a nenapadá mě mnoho jiných věcí, u kterých by platilo to samé. Láska? Peníze? Úspěch? Cokoliv z toho může být v jediném okamžiku rozmetáno na kusy.

Tohle město je pro mě jen přestupní stanice. Narodil jsem se tu, dalo by se říct, že jsem Ašák. I tak se stále cítím jako cizinec. Ačkoli naše komunita, my Vietnamci, držíme spolu, pracujeme a slavíme a pomáháme si (a někdy si vyhrožujeme a škodíme úplně stejně jako to funguje u Čechů), i když máme dost silné zastoupení ve zdejší...

Pláč, přilnutí, rozčarování, lhostejnost, niterný boj, nesouhlas, ztotožnění… To všechno jsou pocity, které se vznášejí ve vzduchu, když slyším o Bílém prameni mluvit dosavadní čtenáře, kteří mi s laskavostí přinášejí zpětnou vazbu. Záměrně předkládám i substantiva s negativní konotací, protože i ta ke každé knize patří. Každý čtenář je jiný, a...

Nikdo se se mnou nikdy nemazlil. Nikdo. Život, máma, táta, ani moje poslední holka už pak ne. V určitém bodě jsem se musel rozhodnout, jak budu pokračovat, měl jsem na výběr. Najít si mizernou práci, příliš drahý a špatný podnájem, sem tam holku v baru po pár pivech, protože natrvalo by se mnou takhle žádná nežila. Na chvíli tak ze...

Myslím si, že jsem docela hezká a docela hodná. Docela hezká a docela hodná. Zní mi to jako ozvěna v hlavě každý den před spaním. Je to ale jen afirmace, jíž přesvědčuji sama sebe, že nejsem hnusná a zlá, jak mi tvrdí druzí. Jsou to slova, jimiž se snažím držet při životě.