Jdu svým městem. Jdu městem a je mi mizerně. Konečně přišel déšť a stromy lemující rozbité silnice pláčou, asi je jim smutno, protože prožily svůj dosud krátký život vysazené jen pro okrasu v místě, které jim nepatří, které se odcizilo samo sobě a spěje k úpadku. Stromy o tom nevědí, doufejme, že nemají duši, jinak by jim kůra už dávno rozpraskala, sloupala se a uhynuly by na souchotě, nemohly by se nadechnout. To „cítit“ je jenom ubohá metafora, která nám říká: „Jsme tady, vidíte nás, naše listy a větve k vám promlouvají, ševelí, avšak jsme jen součástí mrtvého“.

Arturův ostrov, čili Procida, je vykreslen jako místo věčných her, ráj, kde je možné strávit celý den pouze bloumáním, trhat bezostyšně jeho zralé plody a cpát si je rovnou do úst. Avšak na druhé straně je dominantou Procidy věznice pro doživotní odsouzence a také ne příliš přátelští lidé. Jako by byla Procida Arturovým odrazem, jako by i Arturo byl naráz krásný, ošklivý, kajícný i zpupný, šťastný a nešťastný.

Ideálně strávený den je den s knihou. Přečtená kniha je něco, co vám nikdo nevezme. Je to tak, kniha je skutečné bohatství a nenapadá mě mnoho jiných věcí, u kterých by platilo to samé. Láska? Peníze? Úspěch? Cokoliv z toho může být v jediném okamžiku rozmetáno na kusy.