Ašská kavárna a proč ji nutně potřebujeme

Je celkem zajímavé sledovat vývoj gastra v Aši. V devadesátkách se slušně rozjelo a těžilo z otevření hranic a přílivu německých strávníků, kterým česká kuchyně chutná, a přitom směle cenově konkuruje. Jenže „výměnný obchod“ s prostředky, službami a lidmi zafungoval i opačně. Vyplácelo se totiž jít pracovat do Německa za lepší peníze a méně starostí, než jaké obnáší podnikání. Nutno podotknout, že podnikání sice zná relativně volnou pracovní dobu, ale nezná její konec.

Křeč sektoru služeb v Aši (a možná i jinde na periferii)

Jestliže dnes nejsme schopni v Aši vyrábět jedinečné a luxusní rukavice jako za první republiky, potřebujeme stejně chytrý plán, stejně dobrý nápad a stejně drahou a luxusní rukavičku – rozumějte službu – která by nám vytrhla trn z paty.

Náš naplněný potenciál aktuálně leží „za hranicemi“

Ačkoli byla Aš vždy na periferii, vždy tak trochu odstrčená – geograficky i politicky – dokázala si ještě před válkou najít cestu k prosperitě. Byl zde rozvinutý textilní průmysl, služby a zároveň krásná příroda. Všem dobře známé historické události přetnuly dlouhý řetězec ašských úspěchů na všech frontách. Doslova. Jenže už je skoro osmdesát let po válce a třicet let po revoluci a my stále nenacházíme ten správný lék na naši „nemoc“.

Co nám dal a vzal rok 2022

Rekapitulace událostí minulých je očistný proces. Je omyl, že nelze cestovat časem. Malé děti sní o budoucnosti a staří lidé se v myšlenkách vracejí do mládí. Obojí vypadá vždy romantičtěji, než jaká realita bude nebo byla. Udělám si tedy z ohlédnutí za uplynulým rokem takovou milou tradici, přičemž vůbec nevěřím transcendentálním řečem o tom, že žít se dá jen přítomností. Beze všeho, co jsem prožila nejsem tím, čím jsem dnes; bez plánů a výhledů nebudu ničím.

Astrid Lindgrenová

Nemohu jinak, než o Lindgrenové vyprávět zcela osobně, vyškrábnout to z nejhlubšího nitra, protože její knihy znamenají mnoho, jsou něčím víc. Jsou vytrženými stránkami z mého života, které takto poskládané dohromady netvoří nijak kompaktní příběh, nicméně každá z nich je zároveň částí vyprávění jdoucí za sebou jako perly na šňůře.

Až znovu přijde déšť

Jdu svým městem. Jdu městem a je mi mizerně. Konečně přišel déšť a stromy lemující rozbité silnice pláčou, asi je jim smutno, protože prožily svůj dosud krátký život vysazené jen pro okrasu v místě, které jim nepatří, které se odcizilo samo sobě a spěje k úpadku. Stromy o tom nevědí, doufejme, že nemají duši, jinak by jim kůra už dávno rozpraskala, sloupala se a uhynuly by na souchotě, nemohly by se nadechnout. To „cítit“ je jenom ubohá metafora, která nám říká: „Jsme tady, vidíte nás, naše listy a větve k vám promlouvají, ševelí, avšak jsme jen součástí mrtvého“.

Nový rukopis?

Na blogu je ticho. Protože dopisuji druhou knihu. Je to trochu paradox – psát o psaní. Ale právě potřebuji dokončit předmluvu a uspořádat myšlenky. Utíkají mi, jsem nervózní, protože netuším, zda je text dobrý. Někdy píšu z lehkostí a slova přibývají rychle, komponuji je k sobě a někdy mám i radost, když vyloudím větu, kterou bych sama chtěla někde číst. Říkám si, že kdyby se z jedné z těch vět jednoho dne stal citát, opravdu by to něco znamenalo. Ale možná, že k tomu budu potřebovat ještě trochu zestárnout…
Herbert Braun

Kontroverze Bílého pramene

Pláč, přilnutí, rozčarování, lhostejnost, niterný boj, nesouhlas, ztotožnění… To všechno jsou pocity vznášející se ve vzduchu, když slyším o Bílém prameni mluvit dosavadní čtenáře, kteří mi s laskavostí přinášejí zpětnou vazbu. Záměrně předkládám i substantiva s negativní konotací, protože ta ke rovněž knize patří. Každý čtenář je jiný, a proto neexistuje kniha, kterou by milovali všichni. Záleží na tom, jak moc se autor trefí do prožitků těch, již knihu čtou.

Arturův ostrov

Arturův ostrov, čili Procida, je vykreslen jako místo věčných her, ráj, kde je možné strávit celý den pouze bloumáním, trhat bezostyšně jeho zralé plody a cpát si je rovnou do úst. Avšak na druhé straně je dominantou Procidy věznice pro doživotní odsouzence a také ne příliš přátelští lidé. Jako by byla Procida Arturovým odrazem, jako by i Arturo byl naráz krásný, ošklivý, kajícný i zpupný, šťastný a nešťastný.

Vypravěč

Podle mě ale existuje jeden (ne jediný) velmi spolehlivý vypravěč, který by se měl vynášet do nebes. Je jím Erich Maria Remarque. Jeho styl, jeho zkušenosti, jeho typicky používané jazykové prostředky, jsou tak věrným odrazem života, že jej nelze nikdy obvinit z neobjektivity. Jsou naopak přímým spojením mezi tím, co se skutečně děje, a co je na papíře.