Všechno, co je stvořené v Zapadákově. V Aši.
Made in Zapadákov vznikl z tisíc a jedné věci, které dělám, a které jsem měla potřebu nějak uspořádat.
Začalo to založením neziskovky Smrčiny, pokračovalo otevřením Bistra Fichtl, a nakonec zhmotněním mých knih Bílý pramen a Až ke křížku.
A tak jsem to všechno uspořádala… Made in Zapadákov je jedna „značka“, pod kterou tvořím, pod kterou jsem schovala všechno, co naplňuje můj život.
-Klára Teršová
Současnost a minulost, zchátralost i překrásná příroda byly mojí inspirací k napsání knihy Bílý pramen, která se odehrává od první republiky až po odsun. O odvrácené tváři Ašska z dob totality vyprávím v knize Až ke křížku. V současné době vedu svoji kavárnu ve Vernéřově u Aše, kde si i peču. Peču, píšu a žiju na konci světa. Konec světa je začátek příběhu…
Mimořádně útulné místo vytvořené z teplých materiálů, které voní dřevem, čerstvou kávou a domácími zákusky.
Bistro Fichtl – náš splněný sen o vlastní kavárně na konci světa.
Organizace Smrčiny se stará o zdejší přírodní a geologické dědictví, připomíná dramatickou historii a posouvá současnost. Proto pro Vás tvoříme projekty, které zvýší atraktivitu Smrčin s veškerým respektem k přírodě.
Aš… Město na samém západě republiky, kdysi blyštivý drahokam Sudet, kde kvetl textilní průmysl a obchod. Bývalo plné krámků, restaurací a kaváren. Příběh doby, kdy se vše začalo tříštit, začíná v roce 1915 a končí odsunem. Politické pozadí však v této knize nehraje hlavní roli.
Hlavní hrdinkou je Hedvika. Dívka, která se odmalička potýká s jistým pocitem nedostatečnosti, s puzením, jež ji některé věci nutí dělat, v jiném jí naopak zabraňuje. Vehementně se snaží od Wernersreuthu, dnešního Vernéřova, odpoutat, ačkoli je s ním z různých důvodů trvale svázána. Prožívání Hedviky je odtržené i přitahované, lhostejné i zaujaté, vzpurné i pokorné. Hedvika se potýká s pocity odcizení i lásky, takové, jakou ji známe z milostných románů, ale podávané bez příkras.
Kniha Bílý Pramen je holdem městu Aši, po kterém dnes neštěkne ani pes. Pořád zde nacházíme pozůstatky minulosti. Rozpadlé zdi domů, sklepy, studny. Je to krajina tajemná, kde si daň za historický vývoj vybrala příroda.
„Celým naším dětstvím se klikatil potok Elster. Weiβe Elster, Bílý Halštrov. Protínal Wernersreuth od jihu na sever, napájel náš dobytek, byl lemovaný chalupami, kde žili naši sousedé, a mlýny, kde se vyrábělo kdeco – od mouky přes olej až po šindele. Tam jsme si chodili hrát a koupat se jako děti, podél něj jsme se procházeli s rodinami, tam jsem se i zamilovala…“
1970. Eliška Mazochová opouští s manželem a dvouletou dcerkou Volary. Odcházejí na periferii republiky do Aše, kde se chtějí skrýt před dlouhými prsty totalitního režimu. Eliška se pere s mnohostí rolí, jež má zastávat. Selhává ve své mysli jako přítelkyně, matka i manželka. Pocit ponížení je v ní zaset velmi hluboko, a teprve když cítí smrt na jazyku, chce napravit chyby, jichž se dopustila. Otázkou je, zda je to vůbec ještě možné… Setkáváme se s postavami, které jsou obrazem města Aše a metaforicky představují jeho soukolí. Nakonec město vždy tvoří lidé. Žije Aš, nebo už je mrtvá?
Až ke křížku je novela navazující na předchozí Bílý pramen: vyprávění z Aše a její minulosti.
„O síle a křehkosti žen. O životě v pohraničí. O stárnutí. O křivdách, lásce a přátelství. Příběh Elišky Mazochové ve vás zůstane ještě dlouho po přečtení a vyzve vás k zamyšlení. Doporučuju.“
– Jana Poncarová
Když tak rekapituluji svůj život, mrzké plynutí času, slov, míst a citů, neodbytně se mi navrací jedno konkrétní toponymum. Wunderlich. Magický vrch ve Vernéřově u Aše, na kterém dnes stojí kříž, nedostupný všem cizím duším – neboť pozemek, na němž leží, je v soukromém vlastnictví – duším, které by snad chtěly poznat jeho skutečný význam. Nepoznají jej, nemohou, protože Wunderlich, jak jsme kopec kdysi nazývali, je místem milování, odevzdání, potu tváře i nenávisti, které patří jen mně.
