Jak se mi píše třetí kniha

Konečně jsem našla to správné flow při psaní třetí knihy. Dlouho jsem hledala jazyk, kterým chci mluvit nejen ke svým čtenářům, ale také k sobě.

Tuhle kniha začínám podruhé. Začínám znovu, od začátku. Přepisuji celé stránky, neboť původní forma se zdála být příliš těsná, příliš úzkoprsá. Nešla na dřeň a nešla na hranu. Klouzala jsem po povrchu, používala krásná slova, slovní spojení a metafory, které neznamenaly nic. Jen prázdné schránky, jimž jsem nedala žádný obsah.

Dnes po sobě čtu dlouhé pasáže ze dvou paralelních příběhů, jež se mi zdály dokonale vystavěné. S dokonalým skrytým významem, významem inspirovaným vším od mýtů přes filozofické teorie. Nic mi to najednou neříká, i když spoustu odstavců jsem napsala opravdu pěkně. Věřím, že jsem je napsala pěkně!

Přesto začínám znovu. Začínám úplně jiný příběh. Nebudu dělat, že jsem někdo jiný.

"Přiznej konečně, kdo vlastně jsi!" slyším vnitřní hlas. Pokračuje: "Žádná ze tvých postav nebyla a není tebou, všechno sis přikrášlila, vymyslela, vysnila sis vlastnosti, o kterých jsi byla přesvědčená, že jsou tvoje. Dobré i špatné. Ale nejsou. Celou dobu jsi lhala."

Přiznávám to. Přiznávám, že v předchozích dvou knihách jsem se možná chvíli cítila být Hedvikou z Bílého pramen a Eliškou z Až ke křížku, ale ve skutečnosti jsem vytvořila clonu pro příběh, který jsem chtěla napsat dávno.