Rok v prachu

Už je to rok, co jsme se definitivně rozhodli změnit život. Rok od chvíle, kdy jsme vstoupili do domu, který nás okouzlil. Byla to láska na první pohled, byl to přesně ten egoistický pocit, že si místo vybralo vás, a ne vy místo. Potřebovali jsme ten impuls jako sůl a zhodnotili všechny faktory – práce, peníze, děti, škola. Šli jsme do toho po hlavě s vědomím rizik, jež ponese proces stěhování, změna konceptu podnikání, změna prostředí, odloučení od našich nejbližších na vzdálenost 200 kilometrů… aniž bychom věděli, co to znamená.

Byli jsme natolik odhodlaní, že jsme všechny překážky považovali za marginální. A samozřejmě mockrát přišlo rozčarování – ten dům je starý, potřebuje spoustu péče, spoustu úprav… My, kteří jsme si hověli v pohodlné kompaktní dřevostavbě s topením na jedno tlačítko – když jsme nechtěli rozdělávat v kamnech – jsme šli do asi pět set let starého obrovského domu. Na druhou stranu my, kteří jsme předtím přerovnali celý pozemek, tahali šutry ze zbořeniště, rozváželi hlínu, sázeli stromy, rekonstruovali z půlky zasypaný sklep, jsme se nebáli investovat energii do další etapy. Prostě to zvládneme, říkali jsme si, to dáme, není nic, co by nás zastavilo, jsme zocelení, zvyklí překonávat překážky. Bydleli jsme přece v bývalých Sudetech, koneckonců jsem mockrát psala o tom, jak složité je žít na periferii a jaké dědictví nám zanechala necitelnost minulých generací (tenhle výrok si lze přebrat mnoha způsoby).

Přiznávám, navzdory sociálním sítím a jejich diktátu, že to dost často nebyla idylka a říkala jsem si: „Zítra už prostě nevstanu, kašlu na to, nemám na to, je tu zima, bolí mě ruce, jsem unavená, rekonstrukce je něco příšerného.“ Poslední rok byl doslova v prachu – zamést, vysát, vynosit, sníst a vysmrkat. Spoustu jsem toho natřela, přivrtala, oškrábala. Platí u toho jedno pravidlo – je potřeba to aspoň jednou zkazit, než se to povede.

Už jsme skoro v cíli a máme radost, že nám náš domov i nově vznikající podnik kvetou pod rukama, mění se, voní, vysychají, plní se příběhy – nenahraditelně. Napadá mě k tomu vlastně ještě jedna glosa – pokud máte trochu představivosti, neberte si k přestavbě architekta, protože nikdo to za vás nevymyslí s vaším duchem a bude to o dost dražší (výjimkám vzdávám hold). Udělejte to sami, s chybami, z nichž se dá poučit, žádný prostor stejně není perfektní.

Chtěla jsem hlavně říct, že už se těšíme, až tohle budeme sdílet s vámi naživo. Myslím, že z nové kavárny bude ten esprit cítit. A je i z čeho brát do dalšího psaní. Člověk si zase o něco otupí hrany, snad získá trochu pokory, zároveň však hrdosti. Znovu mám chuť začít psát něco nového, znovu si říkám: „Zas tak hrozné to nebylo a jdeme dál“.