Vyšší forma života - črta

Není nic, co bych nezažila. Žádná praktika mi není cizí. Pro citlivé se nazvu lehkou ženou. Pro ty, které netrápí jemnocit bych použila úplně jiný výraz...

Lidi mají většinou představu, že šlapat chodník začne jen holka z chudé rodiny, z nezdravého sociálního prostředí, společenská špína. Ale tak to u mě nebylo. Ve skutečnosti mě na dno stáhlo moje město. Formovalo mě jako vlhkou keramickou hlínu, tak tvárnou, tak poddajnou. Vykroužilo ze mě něco míň než člověka. Spíš tvora, živočicha. Moji rodiče byli úplně normální součástí nižší střední třídy, sestra s bratrem se takzvaně povedli a dodnes mají řádné povolání. Jen já jsem se rozbila. Z lásky. A lásku teď rozdávám plnými hrstmi, dávám, beru, jsem měkký přežívající organismus, který se každý večer schoulí do své ulity.

Moje tělo, jež mi dnes nepatří, neboť jsem ho dala všanc tisícům mužů, toužilo po mnohém. Jeho prameny vytryskly na povrch brzy a od puberty jsem měla chuť ho rozptýlit mezi chlapce, kteří mě přitahovali, které jsem vroucně milovala. Nevinné, nevinné, ale nešlo to zastavit. Pak se objevil jeden osudový, muž černý jak temnota, předobraz všeho. Floutek a kšeftař se vším možným. Stáhl mě, byla bych se kvůli němu nechala rozsekat jako maso v mlýnku. Tělo bylo víc než rozum. Odešla jsem z domu k němu, byl starší, měl byt. Máma brečela, táta mě fackoval, ale k čemu jim to bylo?

Můj drahý pil jak duha a já pak s ním. Peněz bylo pořád málo a samozřejmě to byla moje chyba! Moc jsem jedla, moc jsem pila. Byla to všechno moje vina, a tak jsem skoro přestala jíst. Byla jsem hubená jak lunt a nenáviděla se za každou snězenou potravinu. Jen napojení sebe sama jsem se nedokázala vzdát. Sklenka mě vždycky uklidnila. Moje hubeňoučké údy můj milý už nelaskal, začal je lámat. Jeho frustrace z mojí nedostatečnosti, nedokonalosti, z mojí neschopnosti (pracovala jsem jako servírka a domů nosila málo) se propsala do modřin, zlomenin a krvavých ran.

Po odpolední šichtě, kdy jsem vyčerpáním málem padala do mdlob mě oslovil německý zákazník. Pořád dokola mlel něco o mých ručičkách a nožičkách. Schöne Beinchen… Schöne Händchen…

Ja?

Nein…

Aber ja…

Ja. A tak jsem šla. Rozdávala jsem lásku. Jednou, dvakrát, nekonečněkrát… Šlo mi přece o lásku, šlo mi o víc. Můj kunčaft měl rád moje modřiny a chtěl mi jich udělat ještě víc. Řekla jsem si o to. Ale peníze byly a můj drahý byl konečně spokojený. Věděl, ale dělal, že neví. Jak to bylo najednou pohodlné, jak to bylo běžné jako vstávat, jako dýchat – prodávat se. Tisíce mužů, tisíce modřin, vyražené zuby, trhliny, řezné rány, jedna bodná. Řádka vychlastaných lahví jako tlumič citů. A především díra v hrudníku místo srdce.

Naši i můj drahý už leží pod drnem, ale já pořád žiju. Chudá jak kostelní myš. Z náhodných zákazníků za slušné peníze jsem se přesunula na ulici za pár eur. Ale žiju. Duši jsem oddělila od těla a stala se ze mě vyšší forma života. Jsem živoucím a hrdým důkazem zkázy, svého města.