Stříleli jsme se do vlastní nohy. Nyní se střelme rovnou do hlavy

Z Aše do Broumova. Tam a zpátky nějakých deset hodin – po cestě zasekaná Praha a zasekaný Náchod. Vracím se z cyklu přednášek Genealogie: odhalování rodinných kořenů, který pořádala Univerzita Hradec Králové, a kde jsem vyprávěla o Ašsku a paralelách s obdobnými regiony.

V čem se podobají a v čem tkví jejich problémy? Původní německé obyvatelstvo bylo odsunem vytrženo ze svých kořenů. Na kusy byly rozervány tradice, hodnoty, rodiny a v neposlední řadě rozdrceny z hlediska lidských zdrojů celé kraje, regiony a města. Potud historii známe, všichni jsme si vědomi stokrát omletých následků vysídlení Němců a neúspěšného dosídlení pohraničí.

Zdá se však, že už dlouhou dobu zaměňujeme příčiny a následky. Snad ještě po devadesátá léta bylo možné tvrdit, že se problém "vyprázděného" pohraničí za totality zakonzervoval. Dnes už se ale nemůžeme tak snadno vymlouvat na důvody zaostávání periferních regionů splývajících se Sudetami, které jsou staré téměř osmdesát, v nejzazším případě třicet let.

Ašsko, Broumovsko a celá řada podobných regionů se kontinuálně střílela do vlastní nohy. Po léta se marně snažily politicky a ekonomicky konsolidovat, přitom ve velké míře volily ve volbách do parlamentu i ve volbách druhého řádu populistické subjekty, které jim slibovaly zlepšení životní úrovně, i když se nakonec nestalo zhola nic, a propadají se stále hlouběji v hodnocení kvality života. Naskakovaly na dotační tituly, které využívaly nikoli v souladu s dlouhodobými strategiemi, ale ad hoc podle podmínek toho či onoho dotačního titulu. Uvažovaly v intencích "tady a teď", místo aby hleděly do budoucnosti a svoje zdroje směřovaly s uvědoměním překotného vývoje na všech frontách.

Vypadá to, že sebedestrukce těchto často z velké části vyloučených lokalit dosahuje vrcholu. Pokud to nestačilo dosud, bude zřejmě nutné se obrazně střelit do hlavy a podstoupit úplný restart. Zcela určitě k tomu nebudou stačit evropské fondy, podbízení se lékařům, kteří neslyší ani na štědré nabídky, nebudou stačit investice do sociálních bytů, neprosperujících podnikatelských inkubátorů nebo do městského hardwaru.

Bude totiž potřeba v první řadě přiznat, že si za mnoho problémů mohou samy, a že není možné jen klopýtat za zbytkem republiky, ale musí získat odvahu k velkým krokům, kterými jej bude možné dohonit. Špičková digitalizace, zelené energie, ekologicky udržitelné projekty, obrovská injekce do vzdělávání v celosvětově konkurenceschopném standardu, to jsou jen střípky možností. Kteří z vedení samospráv však bude mít odvahu obětovat pomíjivou politickou tvář, neopravit za veřejné prostředky omlácený obrubník, ale například automatizovat rutinní úřednické procesy? Beton je totiž vidět víc než intelektuální kapitál.

Přeci jen nějaká pomoc z centra bude nutná. Stát musí poskytnout jmenovaným metodickou podporu, neboť lze pochybovat o tom, že si ji vykřešou samy ze sebe, jestliže to neudělaly doteď.

Broumov, Aš. Je zde obrovský potenciál pro rozvoj a zároveň v nynějších časech také hrozba. Nespokojenost plynoucí z trvalého zaostávání stoupá. Pokud se potká citlivé vedení zvenčí a vůle k velkým krokům, mohou se o něco ztupit rozevírající se nůžky.

Jedu zpátky domů do Aše s vírou, že změna je možná, leží nám u nohou. A otevírám debatu.