Kontroverze Bílého pramene

Pláč, přilnutí, rozčarování, lhostejnost, niterný boj, nesouhlas, ztotožnění… To všechno jsou pocity, které se vznášejí ve vzduchu, když slyším o Bílém prameni mluvit dosavadní čtenáře, kteří mi s laskavostí přinášejí zpětnou vazbu. Záměrně předkládám i substantiva s negativní konotací, protože i ta ke každé knize patří. Každý čtenář je jiný, a proto neexistuje kniha, kterou by milovali všichni. Záleží na tom, jak moc se autor trefí do prožitků těch, již knihu čtou.

Obálka knihy říká: "Syrový příběh německé dívky." Proč právě to, a co je na příběhu syrové? Volila jsem poměrně strohý jazyk, možnosti byly dvě. Buď sepsat podrobnou historii německých rodin, anebo se pustit do plynulého vyprávění, které se nebude příliš zabývat popisnými kudrlinkami, zdlouhavými dějinnými a politickými souvislostmi a složitým vnitřním dialogem postav. Je to napsané přesně tak, jako by člověk hovořil s dobrým přítelem, nic před ním neskrýval, ale zároveň neprozrazoval úplně všechno.

A ta kontroverze? Možná nejen v jazyce, který nechá prostor pro představivost, ačkoli je schopen vyvolat barvy i vůně, ale také v pohledu na původní německé obyvatelstvo Aše. Bílý pramen nesoudí, Bílý pramen se nezabývá kolektivní vinou, ani nepopisuje dopodrobna útrapy odsunu. Bílým pramenem jsem zkrátka žila osud dívky, která mohla (ale také nemusela) žít přímo na místě, kde dnes stojí náš dům, a která žila svůj neobyčejný život se svými fatálními chybami i malými vítězstvími.

Pro mě příběh Hedviky znamená smíření se s minulostí našeho kraje. Teď můžeme obrátit list, možná jej jednou čeká zářivá budoucnost.