Jizvy - črta

Myslím si, že jsem docela hezká a docela hodná. Docela hezká a docela hodná. Zní mi to jako ozvěna v hlavě každý den před spaním. Je to ale jen afirmace, jíž přesvědčuji sama sebe, že nejsem hnusná a zlá, jak mi tvrdí druzí. Jsou to slova, jimiž se snažím držet při životě.

Nepamatuji si, jestli mě moje matka měla někdy ráda, nikdy se tak ke mně nechovala. Jsem si jistá, že i jako malé miminko mě neustále umlčovala, křičela na mě, a že jsem jí byla na obtíž. Otce jsem nikdy nezajímala, i když měl vždycky alespoň základní pojem o odpovědnosti, a tak mi přinejmenším dával najíst, někdy koupil oblečení. Mockrát jsem si přála umřít, ale zatím jsem se k tomu nedostala, brání mi v tom mé sny.

Bude to asi rok od doby, kdy matka odešla. Neřekla ani slovo a bez mrknutí oka zdrhla bůhví kam. Dost pila, takže se mi z počátku ulevilo. Všechno v našem bytě bylo cítit zvětralým vínem, tkaniny postupně nasákly pach cigaret. I já jsem nasákla všemožnými pachy a ve škole se mi smáli, nadávali mi do močůvek. Nebyli tak daleko od pravdy, v noci jsem se často počurala – ze strachu, z bezmoci, ale nevědomky. Nebyl však nikdo, kdo by mi čistě povlékl, kdo by mě umyl, prádlo nebylo nikdy vyprané. Styděla jsem se, ale poradit jsem si neuměla, nemělo to cenu. Bála jsem se, že matka bude řvát, že plýtvám a že ji zvuk šplouchající vody budí ze spánku. Ráno ležela s opicí na gauči a já kolem ní ani nechtěla projít do koupelny. Smrad byl mou značkou, byl revoltou proti řádu, který po mně vyžadovala škola a spolužáci. Smrdím, no a co.

Po mámě jsem zdědila pár dobrých věcí – pěkné vlasy a pleť posetou pihami. Často jsem se prohlížela v kapesním zrcátku a musela jsem uznat, že jsem hezká holčička, že vypadám roztomile. Jako Pipi Dlouhá Punčocha. Odvahu jako Pipi jsem však neměla, chovala jsem se tiše, abych nikoho nerozčílila. To jen ostatní na mě křičeli a pokřikovali, házeli věcmi. Jsi hnusná, říkali ve škole.

Otec si nedávno přivedl novou ženskou. Je moc ošklivá a moc zlá, dává mi za vinu všechen ten bordel u nás v bytě, málo peněz, které otec vydělá, a moji podobu s matkou. Za to mi dokonce jednou vrazila pěstí do břicha. Neřekla jsem ani ň, spolkla jsem bolest i slzy. Jsi zlá holka, řekla mi. Myslím, že netuší, kolik bolesti jsem schopná snášet.

Nějakou dobu po mámině odchodu jsem se snažila dávat byt do pořádku, ale brzy jsem to vzdala. Jakmile otec přišel z práce, lehl si na gauč a spal, můj hlad řešil čínskou polévkou a rohlíkem. Je pravda, že koupil prášek na praní a takový pěnivý prostředek na čalounění, ale ten jen vytáhl starou špínu na povrch. Macecha vnesla do našeho života řád pouze nakrátko, jako by jí brzy došlo, že nemá proč se snažit. Linka zůstává posetá neumytým nádobím, oblečení se vrší v koutě, podlaha zmatněla špínou, která se nikdy nebude dát vytřít. Řekla bych, že jí stačí střecha nad hlavou, kterou jí otec poskytuje za její společnost a jiné služby. Přes den mizí bůhví kam, i když vím, že nepracuje a pobírá dávky. Někde má prý dva kluky, které jí odebrali.

Za každý sen, který mám, jsem si hrotem kružítka vyryla čárku na stehno. Krev mi trochu prosakovala ještě následující den ve škole přes džíny. Jsem docela hezká a docela hodná. Ta slova a sny vyryté na mém stehně mě drží při životě.