Jak přežít život v Zapadákově III.

Poslední sloupek byl metaforou Aše ke hře městečko Palermo. A bylo to velmi hrubé, velmi ponuré. Nejde ani tak o to, že by se o Aši nedalo psát hezky a vykreslovat ji v růžových barvách, jako spíše o to, že psát negativně je vždy jednodušší. Pocity se mnohem lépe rozjitří slovy mířícími na solar plexus, slovy, která vytahují špínu z naší duše, anebo z našeho města.

Někdy se to čte dobře, někdy špatně. Slova vyvolávají hluboké souhlasy i nesouhlasy, brnkají na struny nervů. Přitom cíl mého psaní je od samého počátku jediný – dostat slovo i město Aš mezi lidi, dostat mezi ně její niternou sílu, krásu, tajemství.

Zkoušela jsem si představit, jak jsem Aš vnímala jako dítě, v devadesátkách. Ošklivost tu byla už tehdy a sahala mnohem dál, do dob, kdy se Aš necitlivě celá rozbourala, rozpadla, kdy k ní byli lidé necitliví. Ale já ji tehdy vnímala příjemně stejně jako dětství. Nikdy jsem se nedívala nahoru na oprýskané fasády, ani pod sebe na rozpraskané chodníky. Dívala jsem se jen kupředu. Měla jsem na mysli banány v čokoládě v restauraci Patton, látky na novou sukni v Hassu a taky čaj po lyžování u rozhledny. Procházky s babičkou za město, kde to kouzlo teprve začínalo.

Jako dospělý člověk se dívám na Aš s nostalgií, avšak je to už mnohem těžší než dřív. Dnes, kdy jí proniká mírně řečeno jistá dekompozice. I tak tu to kouzlo pořád je.