Jak přežít život v Zapadákově I.

Přivrácenou stranou života v zapadákově je možnost se v něm schovat, skrýt, až utopit. Ticho… ticho prostupuje až na výjimky ulice, domy, lesy.

Ne všechny zapadákovy jsou stejné. Tu a tam můžeme nalézt vesničku či městečko na venkově, obojí celkem skryté, avšak pulzující, plné života. Tady však jako by pulz zmizel, vyprchal. A rozhostil se klid.

Tak jej lze i přežít. Na konci města, v jeho extravilánu, klesá terén ještě níž, níž pod magických šest set šedesát šest metrů nad mořem, kterými se pyšní centrum. Zeleň v modrými obrysy Smrčin se rozlévá do všech stran. Lesklé a hladké kapky v lesním porostu odrážejí a vrhají světlo se smaragdovými odstíny. Cesta, jež vede na samý okraj je lemována zdánlivě nenápadnými připomínkami pradávné i dávné minulosti. Kamenné skalní výchozy jako ty nejstarší, smírčí kříže, sloupy plotů, které už k oplocení neslouží a jen strnule zírají do prázdna zapadaného listím, které bývalo něčím víc.

Začínají se objevovat nové domy, moderní stavbičky s respektem i despektem ke svému místu. Lidé tu stále chtějí žít, ačkoli to bývá těžké. Všude je daleko. Zima a nevlídno trvá polovičku roku.

Překlenout zapadákov, jeho kolorit a množství jeho terénních i pomyslných překážek lze jen tím, že se člověk adaptuje, přijme ho takový, jaký je. Přijme čistotu, kterou nabízí, a pokusí se do něj vložit teplo. Ticho se tak stane naplněným zvukem.