Já chci jít dál - črta

Tohle město je pro mě jen přestupní stanice. Narodil jsem se tu, dalo by se říct, že jsem Ašák. I tak se stále cítím jako cizinec. Ačkoli naše komunita, my Vietnamci, držíme spolu, pracujeme a slavíme a pomáháme si (a někdy si vyhrožujeme a škodíme úplně stejně jako to funguje u Čechů), i když máme dost silné zastoupení ve zdejší společnosti, pořád si připadám jako "větev". Přesně tak mě oslovují už od školky. České jméno Lojza je jen směšnou zástěrkou pro větev. Mým rodičům tykají, ani ne tak, jako by byli staří známí, ale jako by volali na psa. Hej ty… Hej ty, větev, udělej, podej, přines...

Absurdní na tom je, že jsem si v hlavě vytvořil konstrukt, kde větev značí něco úplně jiného. Abych se chránil a nepřipadal si v plném významu toho slova jako cosi přebývajícího, vyčnívajícího a trčícího. Větev je pro mě spíš prut, ušlechtilé dřevo s nádhernou kresbou, navíc olistěné, se zelenkavými loďkami povlávajícími ve větru. Se šťavnatými plody odolávajícími škůdcům a plísni. Ty plody nejsou zapsané v žádné z botanických knih, jsou to přesladké kulaté a měkoučké hrozínky veselé a svítivé barvy a mimořádné chutě. To všechno větev dokáže, budí dojem absolutního života, kvete, voní, hýří barvami a nese ovoce. Je pevná a pružná, je silná a možnosti její přeměny, jejího rozkvětu, jsou nekonečné.

Dlouhou dobu, minimálně celou školku, jsem žil uzavřený ve své fantazii, která vyvažovala jednotvárný život v obchodě rodičů. Ve škole jsem se potom choval tiše, abych nikoho nerušil, a litoval, že mě ani čeština, ani dějiny, které do nás cpali horem dolem, nemohly přiblížit k mojí skutečné identitě. To pravé peklo nastalo na střední, kdy se mi začaly líbit holky. Byly to éterické typy jakékoliv barvy pleti, které vyzařovaly něco z vyprávění mých předků, snad jsem si nějak uchoval v paměti vyprávění babičky o Vietnamu a jejím mládí, o křehkosti vietnamských žen. Žádnou jsem však nikdy neoslovil. Byl jsem pro ně prostě větev. A holky z naší komunity byly spíš sestry než skutečné objekty touhy.

Nicméně… Za těch posledních osmnáct let jsem dospěl k názoru, že tohle město není dobré místo k životu. Nechci být navždycky jen větev. Jakkoli se může navenek tvářit jako přívětivé a multikulturní, plné různé směsky národností, se kterou se dávno jinde smířili, tady budu vždycky jenom větev. A já chci jít dál, ztratit se v kosmopolitním davu, kde budu svým vlastním konstruktem.