Extrovert z donucení

Jsem introvert, jako extrovert se chovám jen z donucení. Mluvit na veřejnosti je pro mě utrpení, protože v ideálním případě potřebuji mít každé slovo dopředu promyšlené, abych jej vůbec mohla vypustit z pusy. To ale nejde, když máte s lidmi interagovat. Vystupuji tedy ze své komfortní zóny, kdy zavřená ve svém světe píšu, a hovořím. Propagovat knihu nebo cokoli dalšího ze svých činností zároveň občas vyžaduje někde vystavit svůj "ksicht", a to dělám rovněž s velkým sebezapřením. Protože opět – nedokážu jít do davu bez pěkného účesu, make-upu a oblečení. Přirozené je pro mě být doma, u svého laptopu, v domácím úboru, někdy dokonce celý den v županu. S kávou v ruce, ve svém útočišti. Nebo na zahradě v otrhaných džínách, rýpat se v hlíně, sázet a přesazovat, hrát si s dětmi a se psem. Nebo v hluku mixéru, v pozadí bublající kávovar a hučící trouba, péct u nás v bistru. O samotě.

Vystupuji tedy často ze své komfortní zóny. I když se mi nechce, je to nutné, protože by se mohlo stát, že doma zakrním, že se ze mě stane úplný asociál.

Před několika dny mi vyšla nová kniha Až ke křížku, volně navazuje na předchozí Bílý pramen a důležitou roli v ní opět hraje Aš. A já vím, že na nějaký čas ze sebe budu muset udělat extroverta, pěkně se obleču a nahrubo si rozmyslím, co budu říkat. Psaní je v tomto mnohem milosrdnější. Přesto mohu říct jediné, že překonávání sebe sama mi umožňuje dělat kroky vpřed.