Ašský kroj jako předobraz smíření s minulostí

Téma návratu ašského kroje se objevilo v regionálních i celostátních médiích už několikrát. Nikdy však nedošlo k realizaci. Zdánlivě malé překážky se ukazují být velkými ve chvíli, kdy máme překračovat své stíny. Identita, folklór, německá minulost, střih, materiál, moderní anebo původní zpracování, využitelnost. Jak jej znovu vzkřísit…?

Nikdy jsme se tak docela nesmířili s německou minulostí Aše. Hovoříme o ní, jak se nám to zrovna hodí. Když jde o továrníka a mecenáše Geipela, tak pěkně. Když jde o fašisty, tak hanlivě. Neuvědomujeme si, že někteří ašští továrníci, po nichž nám zůstaly mondénní vily, mohly být stejně dobře vydřiduchy, na něž zaměstnanci dřely za mizerný plat, snad někdy i podvodníky nebo cizoložníky. Na druhou stranu každý Němec, který šel do odsunu nemusel být fašistou, minimálně ne srdcem, nemusel s fašisty vůbec spolupracovat, a přitom k odsunu stačilo málo – možná nahodilá řádka v papírech.

Obdobně se to má s krojem. Buď ho přijmeme s hrdostí jako součást naší historie, anebo jej odvrhneme. Sám o sobě si to však nezaslouží. V jeho zpracování se neodráží žádná negativní symbolika, pouze čisté vzory, květinové výšivky, mírná strohost, avšak střih kopírující ženskou siluetu (v případě pánské verze střídmost a jednoduchost).

Nemusíme přece přepisovat dějiny, jen by postačilo přijmout jejich fragmenty. S malým post scriptum: "Co bylo, bylo." Kroj je nedílnou součástí folklóru každého regionu a my potřebujeme ten svůj. Ašský kroj je jedním z jeho chybějících dílků.