Píšeš další knihu?

Ano, popravdě jsem se do toho v poslední době úplně ponořila. Souběžně jsem se starala o naše Bistro Fichtl a vymýšlela aktuální menu, snažila se do něj vnést svěží vítr, vyměnila keramické hrnky za skleněné, vylepšila dekorace, převlékla polštáře do nových barev, vzývala léto, ať už přijde a přinese víc slunce do zamračeného kraje. V pozadí však stále běžely obrazy, radost z textu, pochybnosti, jestli je ten nápad dost dobrý, přiměřeně kontroverzní, ne moc ujetý. Skoro vůbec jsem nečetla nové věci, naopak jsem se vracela ke starým, aby mě nerozptyloval jazyk cizího autora, jehož ještě nemám pod kůží.

Ruce mi obrovsky rozvázal Haruki Murakami. Sebešílenější myšlenka může být skvělá, hodná přepsání na papír, pokud si za ní stojíte. Jakákoliv fantazie za to stojí, protože je jedinečná. Obdivuji jeho dílo Kafka na pobřeží. Leckdo by si pomyslel, že "je to tak trochu fantasmagorie". Pro mě ale znamená geniální kombinaci slov a jazyk, jež plyne úplně přirozeně z autorova pera, tančí na klávesnici a snáší se na monitor v dokonalé souhře. Proudí zkrátka přímo ze srdce. Podtrhla jsem si například (propiskou!) tuto citaci: 

"Na tomhle světě lidi nejdřív ze všeho omrzí právě to, co není nudné. Co se naopak neomrzí, jsou většinou právě nudné věci."

Není tomu opravdu tak? Souhlasím s tím od A do Z. A tohle z něj vypadlo mezi řádky, které na první pohled působí spíš jako změť nebo chaos, přestože jejich řád je ve skutečnosti velmi přísný. Ostatně, neměl by dát autor prostor také čtenáři, aby si o knize myslel, co uzná za vhodné?

Rozhodla jsem se psát s o něco větší odvahou nesvázanou domnělými soudy. Co si o tom lidi řeknou, co si budou myslet moji blízcí, jestli mě nebudou považovat za blázna, když vyjádřím upřímně strach, obavy, deziluzi, čistou radost nebo intimitu... Co na to společnost, kde se dnes jistá slova vůbec nesmějí vyslovit, anebo s nejvyšší opatrností – především v oblasti genderu, politiky...? Netvrdím však, že nepíšu s pokorou. Naopak, o tu mi jde hodně.

Nová kniha bude o nebesích. O těch pomyslných i těch skutečných s velkým N. Dopisuji poslední kapitoly, ale příběh si už žije sám, už je vymyšlený, prostředí a postavy dané. Trilogii z Ašska hodlám zakončit velkolepě, s velkou mírou reflexe, úcty i bilancování.