Co nám dal a vzal rok 2022

Rekapitulace událostí minulých je očistný proces. Je omyl, že nelze cestovat časem. Malé děti sní o budoucnosti a staří lidé se v myšlenkách vracejí do mládí. Obojí vypadá vždy romantičtěji, než jaká realita bude nebo byla. Udělám si tedy z ohlédnutí za uplynulým rokem takovou milou tradici, přičemž vůbec nevěřím transcendentálním řečem o tom, že žít se dá jen přítomností. Beze všeho, co jsem prožila nejsem tím, čím jsem dnes; bez plánů a výhledů nebudu ničím.

V mnoha chvílích tohoto roku jsem měla pocit, že stojím na místě. Nešlo překročit mantinely – svoje, společenské, mantinely své rodiny, přátel i nepřátel. Avšak na jeho konci si přiznávám – přes mnoho bolesti a úsilí to byl rok extrémně šťastný, i když těžký.

Měla jsem sen… že jednoho dne napíšu knihu, a že se mi ji podaří vydat. Jako by možnost "přepsat se na papír" pro mě byla potvrzením něčeho mnohem důležitějšího. Možná proto, že psaní je sobecký proces, ke kterému málokoho potřebujete a zároveň nesmírně záleží na tom, co na to řeknou druzí. A stalo se, nakladatelství Argo vydalo můj Bílý pramen, knihu, již považuji za mrtvé srdce svého kraje a živý příběh jeho naděje. Ocitla jsem se ve víru nejrůznějších událostí, aniž bych tušila, jak těžké bude vystupovat ze své komfortní zóny, mluvit na veřejnosti, mluvit do médií, beze studu si obhájit svoji hrdost na věci, jež jsem vykonala.

Bohužel, možná bohudík, nejsem schopna se spokojit s jednou jedinou dosaženou metou, cítím potřebu všechno posouvat, kategorizovat, ladit a třídit. Proto jsem i svoji knihu zatřídila do projektu Made in Zapadákov, který je celý o našem regionu, o Smrčinách, o Sudetech, o Vernéřově, kde žiji. Vycizelovala jsem jej letos na jaře. Obsahuje v tuto chvíli tři základní pilíře – prezentaci našeho zapomenutého kraje, náš místní rodinný podnik Bistro Fichtl a moje psaní. A už mám v hlavě, jak projekt rozvíjet dál….Všechno do sebe musí zapadat 😉

V poslední čtvrtině roku čas ještě víc zhoustl – vstoupila jsem do politiky, řešila vydání Bílého pramene v audiopodobě, vedla dál naše bistro, dopisovala druhou knihu, dál psala blog a plnila sociální sítě… za stálé péče o dům a rodinu. Proto mohu upřímně říci, že se na konci roku cítím vyčerpaná, s vědomím, že musím zpomalit.

Zároveň už teď vím, že to neudělám. Nemohu to udělat sama sobě, nemohu se v budoucnu připravit o zážitky z minulosti, nelze současnost připravit o budoucnost.

Přeji Vám krásný rok 2023 plný smělých plánů a zážitků, na které se bude s radostí vzpomínat.