Až znovu přijde déšť

Jdu svým městem. Jdu městem a je mi mizerně. Konečně přišel déšť a stromy lemující rozbité silnice pláčou, asi jim je smutno, protože prožily svůj dosud krátký život vysazené jen pro okrasu v místě, které jim nepatří, které se odcizilo samo sobě a spěje k úpadku. Stromy o tom nevědí, doufejme, že nemají duši, jinak by jim kůra už dávno rozpraskala, sloupala se a uhynuly by na souchotě, nemohly by se nadechnout. To "cítit" je jenom ubohá metafora, která nám říká: "Jsme tady, vidíte nás, naše listy a větve k vám promlouvají, ševelí, avšak jsme jen součástí mrtvého".

Přijela jsem do centra města ze svého malého ráje na okraji Aše. Ten ráj jsem si vytvořila na zemi i ve svojí vlastní hlavě. Ale nemá nic společného s realitou. Levandulový záhon, pestré muškáty v truhlíku, módně architektonicky zpracovaný dům… Směšné výdobytky, které se tváří, že jsou pravdivé, ale ve skutečnosti lžou. Jsou důkazem, že žijeme v moderní společnosti, že nežijeme v chatrči z hlíny, a že je dokonce možné je ozdobit květinami, navonět je levandulí, a tím se všechno bude zdát v pořádku.

Jdu a vidím, že město může být jen černé nebo bílé, už to neumí jinak. Už zapomnělo, jaké to bylo, když mělo čtvero náměstí. Na jednom z nich hrála muzika a hle, přišel pan továrník s rodinou, zdraví se s jiným, třesou si pravicí a hovoří o tom, kterou ulici z podnikového zisku nechají opravit. Tady hraje dechová kapela a barvíř se služkou od Fischerů tančí. A tohle náměstí, tady stojí dvoukoláky plné zeleniny a ovoce, dokonce je tu stánek s umně vyvedenými řezbářskými předměty, jsou tu i dřevěné džbány, do kterých si budou lidé čepovat ašské pivo. Káva z dovozu, ta nejlepší, plní keramické hrnky s malovaným vzorem. Tahle rodina byla právě u fotografa a nechala si zhotovit rodinný snímek. Na památku. Toho, že se mají dobře. Jistě, sem tam se semele nějaká hospodská rvačka, občas někdo někoho zabije pro nešťastnou lásku nebo pro peníze. Ale není tu místo pro úpadek, ne, i kdyby se kamenné kanály měly tesat rukama.

Na tohle už město zapomnělo. Samozřejmě! Město má svoji paměť, ukládá ji do domů, do chodníků, do kašen. A nakonec do lidí, ti si budou pamatovat, jak se žilo, pouze všeobecně, přesto vždy přetrvá generální dojem – byl to život ve městě, s městem, dobrý nebo špatný?

K čemu asi dnes slouží tahle průrva mezi domy (ten zbourali komunisti)? Přece k tomu, aby se tam chodilo čůrat. Každá kapka dobrá. A tahle dlažební kostka vytržená z chodníku? Nechme ji tam být, nechme ji ležet nebo ji časem zalijme asfaltem, zabijme ji. Tato dopravní značka – STOP – je vyrvaná ze svých kořenů jako my, ať si rezaví, ať to ti po nás vidí, jak podlehla času a zkáze.

Za památníkem Gustava Geipela sedí shrbený mladík, bledý a hubený. Právě si šlehl heroin, už to proudí v žilách, je mu dobře. Na hodinu, na jeden den. Na jeden den, kdy v uvidí ve fosforeskujících barvách, jak malé děti hrají v průchodu kostky, rozbitou výlohu se zaschlými kapkami krve, patnáctiletou prostitutku s překrásnou postavou a strhaným obličejem. Z herny vyšel muž v montérkách a směje se, dneska vyhrál jackpot. Na jeden den to bude krásné, bude to báječné, protože tohle způsobil heroin od místního překupníka.

Vane tady vítr, jak ze savany. Půda páchne jako přímořská laguna při odlivu. A všechno se mění přímo před očima. Město, lidé, krajina, stromy. Zavřu oči, už zase ve svém malém ráji, v rukou šálek kávy s malovaným vzorem. Už nemyslím na konec světa, na konec města. Musí se složit do sebe a znovu poskládat. Možná, že až znovu přijde déšť.