Arturův ostrov – nebo spíš kouzelný ostrov?

Příběh dospívajícího chlapce, jehož stravují niterné boje, láska i nenávist. Procida jako místo snů i místo zavržení.

Je možné, aby žena psala jako muž? V Arturově ostrově nade vší pochybnost ano. Dokonce i sama autorka Elsa Morante řekla k románu, že důvodem, proč se do jeho psaní pustila, byla "nevyléčitelná touha být chlapcem".

Taktéž čtenář se na chvíli, ať už muž či žena, stává chlapcem rozjímajícím nad rolí, jakou v jeho životě hraje matka a otec. Chlapcem pochybujícím o sobě, o světě, o svém osudu. Chlapcem střídavě opovrhujícím matkou, otcem i ženami.

Arturův ostrov, čili Procida, je vykreslen jako místo věčných her, ráj, kde je možné strávit celý den pouze bloumáním, trhat bezostyšně jeho zralé plody a cpát si je rovnou do úst. Avšak na druhé straně je dominantou Procidy věznice pro doživotní odsouzence a také ne příliš přátelští lidé. Jako by byla Procida Arturovým odrazem, jako by i Arturo byl naráz krásný, ošklivý, kajícný i zpupný, šťastný a nešťastný.

Jak se příběh chýlil ke konci, pořád jsem trnula, jako to dopadne s dívkou N., jak to bude s Arturovým otcem. Tady jsem byla malinko zklamaná, čekala jsem trochu heroičtější rozuzlení, ale možná by v takovém případě pak bylo nevyhnutelné říci, že byl konec přitažený za vlasy. Tedy bylo všechno tak, jak to mělo být. Překrásná kniha, která se dá číst celý život, pořád dokola a dokola. Dobrodružná, napínavá, s jazykem podmaňujícím si duši.