Ašské rukavičky – další věc, o které mluvíme, ale která zůstává zamčená v depozitáři

Domnívám se, že představa ašské rukavičky jako nějakého významného symbolu, se ukrývá hluboko v mém nitru už od dětství. Někdo jej tam musel dostat, snad učitelé, možná rodiče nebo prarodiče, skutečně nevím. Ale je to tak a velmi pochybuji, že zbývá v Aši ještě někdo, kdo o rukavičkách a jejich věhlasu neslyšel. Máme jich několik tisíc! Přesněji řečeno dvacet tisíc! Světové unikáty!

Víme o tom, jsme si vědomi toho unika, tušíme potenciál. Rukavice přece můžeme propagovat, vystavovat, fotit, hledat ve spojitosti s nimi dávno zapomenuté historické linky, zajímavé osobní příběhy, analyzovat způsob jejich zpracování, materiály, ze kterých jsou zhotoveny, inspiraci pro dnešní dobu a tak dále. Mohli bychom je možná nechat zapsat i do Guinessovi knihy rekordů.

Do Aše jako do svého rodiče jsem se vrátila před šesti lety, tolik je i mému synovi, tolik let proudí celkem živá debata o tom, jak konečně ašské rukavičky vytáhnout z depozitářů. Šest let. Šest let se nepodařilo tak opravdu učinit, ačkoli o tom živě hovoříme. Samozřejmě, že nějaký zlomek sbírky je vystaven v muzeu, to je chvályhodné a opravdu velmi pěkné. Háček je však v tom, že zbytek toho celého unikátu leží zavřený ve skříních. Pravdou je, že se na něj nepráší, nepoškozuje jej škodlivé UV záření, nikdo na něj nesahá.

Avšak domnívám se, že tímto se stávají zajímavé věci skutečně jen pouhým depozitářem. Něčím, co prostě je, ale zároveň není k ničemu. Ašská rukavička se tedy za ta léta stala spíše symbolem pro něco, co bychom možná chtěli, ale co nedokážeme uskutečnit.   

Vyšlo v Listech Ašska 15. února 2023