Prolog

Když tak rekapituluji svůj život, mrzké plynutí času, slov, míst a citů, neodbytně se mi navrací jedno konkrétní toponymum. Wunderlich. Magický vrch ve Vernéřově u Aše, na kterém dnes stojí kříž, nedostupný všem cizím duším – neboť pozemek, na němž leží, je v soukromém vlastnictví – duším, které by snad chtěly poznat jeho skutečný význam. Nepoznají jej, nemohou, protože Wunderlich, jak jsme kopec kdysi nazývali, je místo milování, odevzdání, potu tváře i nenávisti, které patří jen mně. Pod Wunderlichem stojí naše chalupa, původně německé stavení, kde jsme s mým Josefem sedávali na zápraží. To už je pryč. To je všecko pryč. Slzy… Teď tam bydlí Miloš, ani na můj vejminek nezbylo místo.

Domnívám se, že brzy umřu, ale nic po sobě nezanechám, už nic, snad jen pár řádek.